Čas skoro rok plánované akce se konečně přiblížil. Dost bylo keců a dlouhejch příprav, svět si žádá činy. Pokořit Fagaraš se nás vypravilo celkem sedm. Neoficiální vůdce výpravy, muž činu a zákona, Ondřej (byl zvolen proto, že jako jedinej z nás už nějakej přechod vyšších hor absolvoval a tudíž by se na něj mohla v případě neúspěchu svézt veškerá vina za to, že to špatně naplánoval), dvě křehké dívky Dana a Týna (cesta bude dlouhá, budem potřebovat gáblík – fráze z Bodlákovo oblíbenýho filmu Muži v černém, kterou jsme pak od něj slyšeli ještě tak stokrát), zdatný hasič Mirouš (pro případ, že bychom Rumunům nějakej ten jejich lesík trochu zapálili), dva slaboduchý, ale silnonohý nosiči Bill a Bodlák (kluci pro všechno a chodící medikadementy proti trudomyslnosti :-) ) a pak já – DiSgrafik pro případ zbloudění (můžu kreslit fiktivní značky, abychom měli aspoň nějaký a nepropadali panice).        Ve čtvrtek večer jsme si po telefonu s hrůzou sdělovali, jak je to možný, že nám ten bágl váží tak moc, když na tom kolektivně zkonzultovaném seznamu bylo přece jen to nejnutnější, a co všechno budem muset nechat doma. Maminku, tatínka, šaty do kostela, pružiny na posilování, půlitr s oblíbeným výčepním i nejmilejšího plyšáka. Všichni jsem se vysmáli Miroušovi, že se nedokázal vzdát svýho medvídka a táhnul si ho na hrudi a břichu s sebou. Jó to byla legrace. Hned nám pak těch našich 20, 22, 23 a podobnejch kilo připadalo lehčí. (Jen Ondřejovi těch jeho 26 ne, to by musela být ještě mnohem větší sranda.)        V pátek večer dorazila ta banda umytá k nám do Prahy (jen Mirouš musel ještě zůstat v Písku cvičit s hadicí). Vyrazili jsme naproti do valašský kavárny k Frgálovi potrénovat a zdolat před Fagarašem ještě pár Černejch hor. Trénink se bezesporu podařil. Bodlák s Ondřejem se naposled nacpali špekem a slaninou, Týna se posilnila česnekovo-sýrovým demikátem. Párkrát nám pak ještě požehnal sám velký Gambrinus z baru přes dvorek a šlo se spát. Prostě ideální na to, abychom byli druhej den aspoň trochu unavený a mohli v autobuse na chvilku usnout.        Ráno jsme šli ještě dokoupit zásoby do autobusu, abychom si neužírali to „nezbytný minimum“ do hor (i když jsem měl chuť sežrat z báglu klidně i spacák, hlavně aby se mi ulehčilo). Zkušeně nás našel i Mirouš, kterej rozrazil dveře a zařval na celej supermarket: „Jede tady někdo do Rumunska?!!!“ Byli jsme komplet.        Dojeli jsme na Florenc strhaný jak psi. Ptal jsem se Bodláka, jestli na Moldoveanu jezdí aspoň eskalátor, když už nic jinýho. Bodlák mě zklamal, prý ne. Na autobusáku nás přivítala naše rumunská (a zároveň česky mluvící) průvodkyně paní Kristýna (dlouho jsme si jí pak pletli s Týnou, 2 Kristýny v autobuse – kdo se v tom má vyznat? :-) ). Jelo taky pár Rumunů a dorazili i dva další český vendvéřáci (z angl. - outdoor). Zvlášť ten s brejlema nám skvěle nahradil rádio (byl možná ještě chytřejší). Dokázal nás otravovat skoro celou cestu. (Chvílema jsem si přál, abych se nikdy nenarodil. Nebo teda, aby se on nikdy nenarodil. :-) ) Dostal nečekaně přezdívku Brejloun. Trošku se to protáhlo, ale nakonec jsme přece jen zhruba v 11.30 vyrazili směr Romania. To bych bral jako oficiální začátek výpravy. Od teď začínám psát v přítomném čase.